Svědectví o svém původu na lesní půdě má Proseč již ve svém jméně (prosekáváni). Roku 1376 se psalo PROSIECZ, pak roku 1417 PROSSIECZ a pro rozlišování od jiných Prosečí se připisovalo „u Nové Cerekve“. V Čechách je celkem 10 různých Prosečí. První písemné doklady jsou teprve z konce XIV. století, i když je pravděpodobné, že tvrz nebo osada vznikly už dříve. Proseč byla již v dobách předhusitských samostatným statkem.
Proseč (tak zněl původní název vsi) patřila k drobným šlechtickým statkům, které ve středověku vznikaly po obvodu rozsáhlého panství pražských arcibiskupů a které je oddělovaly od držav významných šlechtických rodů v okolí. Kromě poddanských usedlostí se v Proseči již ve 14. století nacházelo šlechtické sídlo, nejspíše dvorec nebo snad již tvrz, která je ovšem výslovně zmiňována až v roce 1468.
Proseč byla majetkem vladyků z Proseče, z nichž první, Drslav, je připomínán v roce 1370. Podle svého rodového znaku, dvojice zkřížených vidlí, byli vladykové z Proseče rodově spřízněni s později mnohem známějším rodem Leskovců z Leskovce.
Na konci 14. století vlastnil Proseč Jan Hazmuka z Proseče, který byl v domácí válce té doby stoupencem Rožmberků proti králi Václavu IV. V roce 1415 připojil svou pečeť k jednomu ze stížných listů, jimiž česká šlechta protestovala u koncilu proti upálení Mistra Jana Husa. Krátce nato však Jan Hazmuka zemřel, neboť již roku 1417 byl jediným vlastníkem statku kněz Mikuláš, plebán v Pošné, Drslavův syn.
O držitelích Proseče v době husitské revoluce nejsou k dispozici žádné doklady. Není vyloučeno, že statek již tehdy držel majitel Vokova Chval z Chmelného, který byl purkrabím na statcích předního odpůrce husitství, Oldřicha z Rožmberka. Nejpozději v roce 1446 se majitelem Proseče (nebo jejího dílu) stal Chvalcův syn Vikéř, který byl rovněž v rožmberských službách.
Kolem roku 1461 se prosečský statek dostal do držení Víta z Pelhřimova a Mikuláše Tytlmatla, a když po nich nezůstali naživu žádní dědici, připadl jako odúmrť králi Jiřímu z Poděbrad, který jej v roce 1467 daroval svému věrnému stoupenci a jednomu z nejvlivnějších mužů té doby Burianovi Trčkovi z Lípy. Ten jej však již roku 1468 prodal Prokopovi Štítnému ze Štítného. Nejpozději na počátku 16. století Proseč náležela Prokopovu synu Václavovi ze Štítného, který působil ve službách pánů z Hradce.
V roce 1535 statek s tvrzí v Proseči a několika okolními vesnicemi koupil majitel kamenického panství Jan Leskovec z Leskovce. Při dělení jeho pozůstalosti v roce 1549 přešla Proseč spolu s Božejovem do vlastnictví Janovy dcery Doroty Ostrovcové z Leskovce. Při dalším dělení majetku v roce 1564 se Proseč stala opět samostatným statkem, který připadl nejmladšímu z dědiců, Ladislavu Ostrovcovi z Kralovic, který se však jeho správy ujal až po dosažení zletilosti v následujícím desetiletí. Po jeho smrti vládla na Proseči krátce vdova Anýžka, která statek v roce 1602 prodala příbuznému Janu Ostrovcovi z Kralovic na Vlašimi a Novém Domašíně, od nějž jej roku 1604 koupil další z příbuzných, Ladislav Ostrovec z Kralovic.
Za tohoto majitele dosáhl prosečský statek největšího územního rozsahu, neboť k němu přikoupil i statek Čížkov s městečkem Novou Cerekví. V době stavovského povstání se Ladislav Ostrovec přiklonil na stranu českých stavů a snad odvetou za to byla Proseč vypleněna císařskou armádou. Po bitvě na Bílé hoře byl Ostrovec shledán vinným podporou povstání proti císaři a prosečský statek mu byl v roce 1623 zkonfiskován. V dražbě jej však koupila jeho třetí manželka, katolička Ozyana, rozená Beřkovská ze Šebířova.
Již rok na to byl Ostrovec za svého pražského pobytu zabit a Ozyana se záhy znovu provdala za císařského rytmistra Jana Lipolta Voračického z Paběnic, který se stal po smrti Ozyany v roce 1630 na Proseči jediným pánem. Voračičtí drželi Proseč s krátkou výjimkou až do počátku 18. století. Tehdy byl statek opět rozdělen na menší díly a samotnou Proseč koupil v roce 1707 Josef Běšín z Běšin, od něhož jí v roce 1724 získal Felix František Leopold Šenovec z Ungersvertu.
Roku 1733 Proseč koupil Jan Petr rytíř von Augustin. Na konci jeho vlády stál v Proseči malý kamenný zámek, značně zpustlý, o 15 pokojích, z nichž některé měly štukované stropy. Velký sál měl šest oken, vlašský komín a byl vyzdoben loveckými obrazy. Při zámku byly postaveny byty pro zaměstnance, sýpka a kaple na návsi.
V roce 1747 prosečský statek koupila Antonie Schleichartová z Wiesentalu, ovdovělá Richterová, dcera pelhřimovského primátora a královského rychtáře Josefa Ignáce Pichmana. Dědictví její rodiny se statek udržel až do počátku 19. století: nejprve jej vlastnila dcera Marie Františka Kerndlingerová z Ehrenfeldu (1782-1816), poté její syn Jan Nepomuk Kerndlinger, rytíř z Ehrenfeldu, který však Proseč již následujícího roku prodal.
Další majitelé se rychle střídali. V roce 1817 se vlastníkem Proseče stal svobodný pán Rudiger von Stillfried, který statek v roce 1820 prodal rytíři Josefu von Prochazkovi a jeho manželce Anně. Roku 1822 Proseč koupil pražský měšťan Ignác Stefan, který se však natolik zadlužil, že v roce 1829 získal jeho věřitel hrabě Vincenc z Valdštejna Vartenberka.
Na přelomu 18. a 19. století se jako název zámku a obce začalo prosazovat dnešní pojmenování Proseč-Obořiště, které mělo svůj původ v existenci dvora Obořiště stojícího nedaleko vsi již na počátku 18. století (do té doby se Proseč odlišovala od stejnojmenné obce se zámkem u Pacova někdy přízviskem podle majitele, např. Proseč Wiesentálská nebo Ehrenfeldská).
Valdštejnové – Vartenberkové drželi Proseč až do 80. let 19. století, kdy ji koupil Leopold, říšský svobodný pán Sternbach ze Stocku a Luttachu. Ve vlastnictví jeho potomků se velkostatek udržel až do konce 2. světové války, kdy byl jako majetek osob německé národnosti podle prezidentských dekretů zkonfiskován.
Kolem roku 1910 byl správcem velkostatku Alois Suchý. Byl mezi lidmi poměrně dosti oblíben, protože nenaléhal na splácení dluhů, když věděl, že peníze lidé právě nemají. S ochotou jim půjčoval stavební materiál nebo i voly a koně na obdělání pozemků, které měli ode dvora pronajaty. V roce 1912 správce Suchý zemřel a jeho nástupcem byl jmenován Václav Jeníček.
První světovou válkou prošel i syn šlechtické rodiny Sternbachů – Ferdinand, narozen 11. 7. 1894. Jako důstojník rakousko-uherské armády byl na frontě raněn. Když se v roce 1918 vrátil, byl na něho převeden prosečský velkostatek. Ten se však o hospodářství moc nestaral. Byl nervově nemocný, proto raději jezdil na koni a sportoval. Rád rozmlouval s lidmi buď česky nebo německy, ale znal i francouzky. Bydlel na zámku v Proseči se svou sestrou Edith a skupinou služebníků. Nakonec zemřel jako obyvatel Domova důchodců v Proseči (ve vlastním zámku) 12. 8. 1978 ve věku 84 let a je pochován na starém hřbitově v Nové Cerekvi.
K rodině Sternbachů se váže i historie o Karlu Havlíčku Borovském. V roce 1836 přišel do Proseče lesník Sýkora s rodinou. Měli dceru Julii, ta se v polovině 40. let 19. století učila v Praze na modistku. Začátkem roku 1841 se seznámila s velmi známým novinářem Karlem Havlíčkem Borovským. Havlíček za ní jezdil do Proseče vlakem do Tábora a odtud ho vozil koňmi kočí u velkostatku Jan Vacek z Částkovic. Havlíček měl dobré styky s panstvem a byl zván na obědy do zámku. Počátkem roku 1847 se Karel a Julie zasnoubili. Sedávali spolu v parku pod majestátním dubem (má obvod 630 cm) a on ji hrál na loutnu. Mohutný strom zná šťastnou dobu Havlíčkovy lásky a jeho kadeřavá koruna často opakuje slova: „Hájek jako mléko kvetl, slavík zpíval jak na flašinet.“, jež si tu Havlíček notoval. 4. března 1848 se vzali. V roce 1998 při příležitosti 150. výročí byl odhalen nedaleko památného dubu pomník. Autorem pomníku je akademický sochař Michal Moravec, profesor Sochařské a kamenické školy v Hořicích.
Odhalení pamětní desky K.H.Borovského nedaleko dubu, kde se scházíval se svou přítelkyní
Tento dub se stal kulturní památkou a je vyznačen na všech mapách.
V prosinci se jim narodila dcera Zdenička. I s ní celá rodina jezdila do Proseče. Alej starých lip nedaleko starého dubu byla svědkem štěstí mladých manželů Havlíčkových, kteří se tu procházeli i s malou Zdeničkou.
Havlíček byl 2. ledna 1852 zatčen a deportován do vyhnanství do Brixenu, kam dorazil 22. prosince. Tuto cestu napsal do veršů „V Tyrolských elegiích“. Z vyhnanství se vrátil 27. dubna 1855. Se svojí manželkou se však už nesešel, neboť zemřela po těžké nemoci. Během let se začalo říkat dubu „Havlíčkův“. Pod dubem zahajoval herec Luděk Munzar díl seriálu České televize „Stromy spisovatelů a básníků“.
Po roce 1920 byl Sternbachovský majetek postižen první pozemkovou reformou. Nejprve proběhl nucený pacht pozemků od velkostatku. Podle úředního úřadního nařízení si domkáři měli vzít pole pod dráhou a Sládkovu louku. Pachtýři, kteří měli pozemky už 18 rok, mohli žádat o jejich přidělení do vlastnictví za cenu buď dohodnutou nebo stanovenou soudem. Tak se dostalo do držení obyvatel asi 120 měr polí a luk po 300 – 400 korunách.
Potom roku 1924 nastala další parcelace velkostatku. Do drobného přídělu bylo dáno celkem 113 hektarů půdy 98 nabyvatelům pro obec Nová Cerekev, Chmelnou, Proseč-Obořiště.
Zbytkový statek 187 hektarů byl majiteli propuštěn ze záboru, rovněž tak lesní hospodářství ve výměře 268 hektarů, lihovar, cihelna v Proseči-Obořiště, mlýn Hejlov a pila. Zámek a park byly propuštěny ze záboru.
Je zajímavé, že v Proseči-Obořiště nikdy nevznikla velká stavení selská, veškerou zemědělskou velkovýrobu ovládal velkostatek, který svou historii ukončil v roce 1945.
Když později drobní domkáři získávali pozemky, neměli k tomu přizpůsobená stavení. Proto se mnoho prací provádělo ručně včetně mlácení, řezání řezanky, atd. Jen někteří tito malorolníci se vzmohli na pořízení žentouru.
V roce 1924 se domluvili mladí a podnikaví hospodáři na společné koupi mlátící garnitury. Skládala se ze zubové mlátičky s čističkou a benzinového motoru pro pohon, s možností přemisťování. Ostatní lidé ji často přicházeli obdivovat.
Elektrickou energii tehdy neměl ještě ani velkostatek, nebyla zavedena přípojka do vsi. Proto v lihovaru byla vybudována vlastní elektrárna s naftovým motorem, která umožnila zavedení alespoň elektrického osvětlení v objektech. V roce 1938 se pak přece jenom začalo s výkopem jam pro sloupy od transformátoru v Nové Cerekvi a elektrická síť byla rozvedena i pro okolní vsi. V roce 1939 na jaře se pak rozsvítila nejen světla, ale roztočily se i první elektromotory.
Kontrast roku 1925 a současnosti
Kontrast roku 1935 a současnost
Doba okupace za druhé světové války způsobila mnoho nepříjemných starostí i Prosečským. Po osvobození v roce 1945 byla v zámku posádka Rudé armády do podzimu 1945. Po jejich odchodu do vlasti je vystřídalo naše vojsko. To zde bylo asi rok a pak je osud zámku spjat s osudem domova důchodců. Ten byl do Proseče přemístěn z Pelhřimova. Tamní C.K. Jubilejní chorobinec císaře Františka Josefa I. z roku 1911 pak sloužil asi 20 let jako kasárna. Dnes je tam nemocniční poliklinika.
V Proseči-Obořiště se zachovalo poměrně dost památek. Na návsi je starobylý haltýř na vodu, zajímavá je pěkná kaplička též na návsi. Při cestě do Nové Cerekve je v soukromé zahradě pěkná kaplička, byla v ní soška sv. Rocha, dnes přechodně umístěná v zámecké kapli.
Významnou památkou je zámek, který je ústřední dominantou obce. Je zapsán v seznamu kulturních památek spolu s hospodářskými budovami a parkem. Prošel mnoha stavebními etapami. Dodnes jsou na něm patrny stopy stavebních slohů, gotikou počínaje. Gotické jsou některé části sklepení, renesanční je jihovýchodní strana a barokní je severozápadní strana. Průčelí zámku a celá fasáda je klasicistní. Kaple je barokní, osmiboká s pěknou mansardovou věžičkou, na které byly v minulosti i hodiny. Celek působí milým dojmem, vše bylo v devadesátých letech dvacátého století opraveno ve spolupráci s památkovou péčí.
Kdo chce vidět něco velmi pěkného z Proseče-Obořiště, musí do pelhřimovského muzea nebo do Prahy. V Pelhřimově je uložena okenní gotická skruž s trojlistem a dveřní ostění. Je to úžasná práce z jednoho kusu kamene. Dokládá hmatatelně gotickou slávu a výstavnost středověké tvrze Proseč u Nové Cerekve. V Národním muzeu je uložen kožený ornát z konce 17. století. Na zelené půdě je tlačen ornament ze zlatých a stříbrných kroužků. Ten daroval muzeu správce Alois Suchý.
Okolo parku je od nepaměti park, který byl barokně upraven. Zajímavostí je barokní kaskáda pěti rybníků a hlavně slavný 500 let starý dub. Je rodu Qerkus rubra – dub červený. Má obvod 630 cm. Je prohlášen památným stromem.
Již téměř 60 let je v zámku Proseč-Obořiště umístěn domov důchodců. Zámek byl během těchto let upravován pro potřeby obyvatel domova důchodců. Někdy více, někdy méně zdařile.
Zásadní opravy se dočkal zámek v devadesátých letech 20. století. Byl opraven od sklepů až po střehu. Nejprve v roce 1993 byla opravena střecha kaple a zámku. Po určitých úpravách interiéru začali obyvatelé používat schodové plošiny. To jim umožnilo pohodlnější využívání celého prostoru domova. Odborná firma provedla hydroizolaci všech objektů a novou fasádu. Souběžně s tím byly rekonstruovány rybníky a park. Bylo vyřešeno nebezpečí záplav, které každý rok hrozily zámku. V roce 1995 byla zrušena stará kotelna na LTO a nahrazena PB. Koncem roku 1997 byl konečně i přes odpor památkářů citlivě postaven v budově zámku velký výtah. Tím se zlepšil život všech v domově mnohonásobně. Přitom probíhaly úpravy pokojů klientů, zázemí pro personál, úpravy kuchyně. Dnes je budova zámku moderně vybavena a přizpůsobena, jak to bylo nejvíce možné, potřebám klientů.
Postupy práce – opravy v letech 1992-1994
Později se přešlo i k úpravě ostatních provozních budov. Z bývalé kotelny byla vybudována moderní prádelna a 4 pěkné garsoniery pro klienty.
Budova Hájovny zvaná „Šantorovna“ podle hajného Šantory byla celá uvnitř moderně přestavěna, opravena fasáda, zateplena a na přelomu roku 2006 a 2007 dokončena rekonstrukce podkroví na byty. Byl zde i zabudován výtah, čímž se tato budova stala zcela bezbariérová.
Součástí domova je i krásná kaple sv. Rocha. Je též památkově chráněna. V roce 2006 ministerstvo kultury vyhlásilo i zařízení kaple movitou kulturní památkou. Dle možnosti bude restaurováno i její zařízení. Kaple je využívána k občasným bohoslužbám a důstojným pohřebním obřadům klientů domova dle jejich přání.
Domov důchodců je členem Sdružení historických sídel Čech, Moravy a Slezska. V rámci Dnů evropského dědictví je každoročně celý historický objekt přístupný veřejnosti v rámci dni otevřených dveří.
Co na závěr - Domov důchodců Proseč-Obořiště je součástí obce, je moderním sociálním zařízením s kvalifikovaným a ochotným personálem. Je a chce být i nadále dobrou pozvánkou k návštěvě příjemné obce Proseč-Obořiště. Vše, o čem jste četli, si můžete prohlédnout. Rádi Vás vždy všichni Prosečáci přivítají.